Josef Václav kníže Liechtenstein

Pocházel z významného středoevropského šlechtického rodu. Pod velením slavného vojevůdce prince Evžena Savojského se účastnil řady tažení proti Turkům, války o polské dědictví. Rovněž působil jako diplomat ve službách habsburských panovníků. V roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna a byl povýšen do hodnosti generála jezdectva. Za 1. slezské války se zúčastnil 17. 5. 1742 jako velitel levého křídla rakouské jízdy bitvy u Chotusic, kde rakouská armáda utrpěla drtivou porážku, způsobenou především převahou a účinností pruského dělostřelectva. Na základě této zkušenosti sepsal kníže Liechtenstein zprávu adresovanou Marii Terezii, v níž navrhoval provést rozsáhlou reformu rakouského dělostřelectva. V roce 1744 byl jmenován generálním direktorem rakouského dělostřelectva a o rok později povýšen na polního maršála. Po skončení válek o rakouské dědictví zahájil navrhovanou reformu, do níž neváhal investovat velkou část vlastních prostředků. Spolupracoval přitom s předními odborníky z celé Evropy, k nejvýznamnějším náleželi např. bratři Anton Ferdinand a  Andreas Leopold hrabata Feuerstein von Feuersteinsberg nebo Jean Baptiste Vaquette de Gribeauval. Díky této reformě se stalo rakouské dělostřelectvo v druhé polovině 18. století jedním z nejlepších v  Evropě. Na Liechtensteinovo modernizační úsilí navázal v  70. letech 18. století další dílčí reformou polní zbrojmistr kníže František Oldřich Kinský (1726–1792).

  

2_02      František Oldřich kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (1726–1792)

2_03      Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715–1789)

 

Liechtensteinova reforma

Jedním z praktických cílů reformy bylo sjednocení dělostřelecké výzbroje, její modernizace a optimalizace. Po letech experimentů a zkoušek, cílených především na zmenšení velikostí a snížení váhy hlavní, vypracoval kníže Liechtenstein a jeho spolupracovníci tři základní typy:

1/Polní dělostřelectvo vybavené tří, šesti a dvanáctiliberními kanóny (tzn. že děla střílela munici o tomto průměru – např. dvanáctiliberní střela je cca 5,5 kg); dále pak sedmiliberní polní houfnice.

2/Baterijní děla s dlouhou i krátkou hlavní, která zahrnovala dvanácti, osmnácti a dvacetičtyřliberní kanóny. Tento typ se později dělil na pevnostní a obléhací děla.

3/Těžké moždíře s deseti, třiceti, šedesáti a stoliberními kusy střílejícími kovové střely a stoliberními moždíři střílejícími kamenné střely. V roce 1757 vydal kníže Liechtenstein nové předpisy pro tereziánské polní dělostřelectvo (Reglement für das k. k. Feld-Artillerie-Corps), obsahující veškeré aspekty služby u dělostřelectva, včetně jednotlivých úkonů při výcviku, přesunu či bojových operacích, povinnosti vojáků, poddůstojníků i důstojnického sboru

Slovníček:

Moždíř – těžká dělostřelecká zbraň s krátkou a masivní drážkovanou nebo hladkou hlavní, která střílí (téměř) výhradně pod vysokým úhlem. Používal se jako obléhací nebo pevnostní dělo při dobývání a obraně pevností. Na cvičišti u Týna bylo proti epolementu zřízeno speciální stanoviště, tzv. kotel (něm. Kössel), v němž byly umístěny čtyři moždíře (něm. Mörser, Böller nebo též Pöller)

Baterie – skupina dvou a více kusů jednoho typu dělostřelecké výzbroje pod jednotným velením, zpravidla zaměřených na tentýž cíl.

     

2_05      Ukázka moždířů užívaných rakouským dělostřelectvem od pol. 18. stol. do pol. 19. stol. Zcela vlevo typ z roku 1757, který se užíval při cvičení u Týna (Anton Dolleczek, Geschichte der österreichischen Artillerie von den frühesten Zeiten bis zur Gegenwart, Vídeň 1887)

2_06      Dvacetičtyrliberní  baterijní dělo rakouského dělostřelectva z roku 1756 (Anton Dolleczek, Geschichte der österreichischen Artillerie von den frühesten Zeiten bis zur Gegenwart, Vídeň 1887)

2_07 – Ukázka dělostřelecké výzbroje a výstroje z roku 1741

Dělostřelecká škola

Liechtenstein usiloval o  to, aby důstojníci a  mužstvo v  dělostřelectvu měli co nejlepší praktický výcvik a vzdělání. V  Rudolfově u  Českých Budějovic, kde se nacházel velký depot (tj. skladiště) tereziánské artilérie, byla roku 1744 založena nejstarší dělostřelecká škola v  habsburské monarchii, tzv. Corpsschule. Tu směli navštěvovat nadaní důstojníci a  poddůstojníci. Na škole se dělostřelci školili především v  aritmetice, balistice a taktice. V Českých Budějovicích sídlil štáb dělostřelectva. To ovlivnilo výběr Vltavotýnska jako vhodného prostoru pro zřízení cvičiště. Dalšími důvody byla poloha při řece Vltavě a most v Týně – tehdy jediný mezi Českými Budějovicemi a  Prahou. Vysocí důstojníci tereziánské armády byli navíc s místem dobře obeznámeni z předchozích bojů během válek o rakouské dědictví.

Dělostřelecké cvičiště u Týna nad Vltavou

Bylo zřízeno v  roce 1749 a  dělostřelci zde působili do roku 1778. Cvičení začínala v červnu a končila v září každého roku. Procvičovaly se jednotlivé dovednosti: palba, střelba na cíl, vrhání bomb, obléhací, zákopové a minérské práce, práce v laboratořích a další experimenty. Vzhledem k tomu, že stát mohl na tato rozsáhlá cvičení poskytnout pouze omezené finanční prostředky, platil kníže Liechtenstein ročně více než 50 tisíc zlatých z vlastní kapsy (pro srovnání v této době stála 1 kráva zhruba 7 zlatých). V červenci roku 1779 vystřídalo dělostřelce v tomto prostoru rakouské vozatajstvo, které se zde usadilo na dalších bezmála 90 let. Nově zbudované skladiště vozatajstva pak také dalo název této lokalitě – Depot. Po odchodu dělostřelců zanikla většina jimi zhotovených staveb, dřevěných, zemních i zděných. Část stavení a budov pak využili a pro své potřeby upravili.

2_04      Tříliberní plukovní dělo, Franz von Rubli, Artillerie, sv. I, 1749 (Österreichisches Staatsarchiv)

 

Naučná stezka Velký Depot.

Realizována 2022.

Autoři textů: Martina Sudová, Jiří Hladeček.

Fotografie ze sbírek Městského muzea Týn nad Vltavou a dalších uvedených zdrojů.

Grafické zpracování: Pavel Jaloševský, Barbora Šímová, realizace: Semenec, o.p.s.