Potahová stezka

stanoviště 1

Potahová stezka o délce 3,8 km vás povede podél řeky Vltavy z místa Na Valše až k jezu v Hněvkovicích. Stezka byla obnovena z prostředků Města Týn nad Vltavou na uchování vzpomínky na řemesla, která souvisela s řekou a životem kolem ní. 

Než byla řeka Vltava spoutána tzv.. Vltavskou kaskádou – soustavou přehrad, využívajících její sílu – sloužila jako vodní cesta pro dopravu dřeva a zboží. Už z 10. století máme zprávy o clech a mýtech vybíraných na Vltavě. První splavňovací práce jsou spojeny s panovníkem Karlem IV., který nařídil zřídit propusti ve všech jezech na Vltavě mezi Prahou a Českými Budějovicemi.

Od 16. století existují záznamy o plavení dřeva ve formě vorů, a především dopravě rakouské soli. Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) rozhodl o dovozu soli z oblasti Solnohradska: sůl se plavila po řece Traun do Mauthausenu, odtud byla převezena koňskými povozy do Českých Budějovic a následně putovala na vorech či lodích po Vltavě až do Prahy. Pro potřeby solního obchodu vznikaly na březích císařské sklady soli, tzv. solnice. Dvě z nich existovaly i v Týně nad Vltavou.

Lodě, které sůl přepravovaly, byly určeny pouze k jednorázovému použití, na konci cesty v Praze nebo Hamburku byly rozebrány a prodány na dřevo. Pro jejich opětovné využití bylo zapotřebí transportovat je zpět do Českých Budějovic. Proto byla na trase delší než 190 kilometrů postupně vybudována POTAHOVÁ STEZKA. Jméno si vysloužila díky koňským potahům, které vlekly lodě proti proudu. Střídavě po obou březích, stezka vždy vedla tam, kde byl ve skalnatém vltavském kaňonu schůdnější terén, přičemž koně bylo nutno poměrně složitě převážet z břehu na břeh.

Na začátku 19. století navrhla firma Lanna z Českých Budějovic, tehdy největší výrobce lodí, projekt na kamennou potahovou stezku. Vznikl tím kamenný násep (navigace), který zpevnil břehy a umožnil pohodlnější cestu koňským spřežením.  Z tohoto období tedy pochází i naše potahová stezka.

Do stezky byly zabudovány ploché kameny s vytesanými čísly říčních kilometrů. Číslování vycházelo od nultého kilometru v Českých Budějovicích a končilo posledním říčním kilometrem na soutoku Vltavy s Labem – řkm 246. Týn nad Vltavou leží na říčním kilometru 205.

Potahová stezka po proudu pod Týnem nad Vltavou je zatopena, ale při nízkém stavu vody se ještě dnes můžeme kochat neporušenou kvalitní prací někdejších kameníků. Její úsek nad městem proti proudu zůstal dochován a můžete se nyní s námi vydat na jeho průzkum zpestřený mnoha zajímavostmi a překvapeními. Přejeme vám příjemnou procházku. 

VALCHA

O první vltavotýnské valše píší historické prameny již na konci 14. století, tehdy však byla součástí „panského mlýna“ na protějším pravém břehu Vltavy, který stál až do roku 1962 v místech dnešního parkoviště pod kostelem. Po r. 1750 vybudoval cech soukeníků samostatnou valchu na tomto levém břehu, na pozemku u domu čp. 12.

Valcha byla pro soukeníky nezbytností: než se hotové sukno dostalo k zákazníkovi, který si z něj nechal ušít oděv, muselo projít několika složitými procesy. Soukeník zpravidla nakoupil vlnu, dal si ji upříst, poté z příze utkal sukno, dal je valcháři k zvalchování, barvíři k obarvení a postřihovači k vyčesání vlasu a přistřižení nakrátko.

Valcha sloužila k valchování čili zplsťování sukna. Valchováním se docilovalo homogenní struktury utkaného sukna a současně docházelo k odmašťování a vypírání nečistot, které surové sukno obsahovalo. Práce probíhaly v nepříjemném a páchnoucím prostředí, jediným známým odmašťovacím prostředkem byla dobytčí moč.

Sukno se máčelo v horké vodě s přídavkem dobytčí moči a současně mechanicky tlouklo. Palice, tzv. stupy, byly upevněny na pákách, tzv. bičích. Ty se kývaly v loži nazývaném káčer a tloukly do huňků, tedy prohlubní ve vydlabaných kládách. Pohon stup zajišťovalo vodní kolo, podobně jako v případě vodních mlýnů. Kolíky v hřídeli vodního kola, nazývané kříže, nadhazovaly jednotlivé stupy – palice. Z vodního náhonu se zároveň přiváděla voda dřevěnými koryty do velkého otevřeného kotle, kde se ohřívala, doplňovala močí a přepadem se odváděla dalším korýtkem přímo pod stupy valchovacího zařízení. Tomuto vodnímu hospodářství valcháři přezdívali vasrkumšt. Balík tkaniny nazývaný podstav museli valcháři pod ranami stup pootáčet, což náleželo k velkému umění, neboť sukno se nesmělo v žádném případě poškodit.

Valchy bývaly primitivní, stísněné a hlučné. Pracovat na valše nepatřilo k příjemným povoláním. Na jedné straně ledová voda stříkající od vodního kola, na straně druhé kouř a žár od kotle. Všude spousta páry a nesnesitelný zápach z vroucí moči.

S rozvojem textilního průmyslu valchy zanikaly a jejich vodní pohon se často používal k jiným účelům – k mletí nebo šrotování obilí. Na jejich místech se proto často udržely už jen pomístní názvy, které někdejší zařízení připomínají, jako je tomu i v případě našeho města.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Potahová naučná stezka Týn nad Vltavou. Realizována 2021-2022. Autoři textů: Martina Sudová, Jiří Hladeček. Fotografie ze sbírky Městského muzea Týn nad Vltavou, archivu spolku Vltavan, soukromé sbírky Rudolfa Kosteleckého a PhDr. Ivo Hajna. Grafické zpracování: Pavel Jaloševský a Barbora Šímová, realizace a výroba mobiliáře: Semenec, o.p.s.

Adresa
Turistické informační centrum Týn nad Vltavou
nám. Míru 1
Týn nad Vltavou 375 01
+420 385 772 301

Novinky e-mailem

Přihlásit se k odběru novinek